Jaroslav Dufek
MOJE MOTO JE:
"Pohyb je život, život je pohyb."
Snažím se nepromarnit čas a užívat život, jak jen to jde.
O mně a o nemoci
Nenápadně a neočekávaně se u mne začaly projevovat příznaky, které nevěstily nic dobrého. Začal jsem si uvědomovat, že především při stresových situacích
a ve chvílích, kdy jsem byl nervózní, se mi začíná třást pravá ruka. Vůbec jsem si však nepřipouštěl, že by šlo o nějakou nemoc.
V únoru 2008 jsem se zúčastnil mezinárodní vědecké konference v Ghaně, místem uspořádání bylo hlavní město Accra. I když jsem se velmi těšil, že uvidím poprvé Afriku,
dokonce že to bude prakticky na rovníku, pociťoval jsem určité napětí a nervozitu, což se projevovalo v některých situacích mírným třesem pravé ruky. To byly vlastně první
příznaky a kontakt s Parkinsonovou chorobou. Patrné projevy Parkinsonovy choroby
se u mne projevovaly rovněž při zpáteční cestě, zvláště když po důkladné bezpečnostní kontrole v Londýně jsem
v přístupových chodbách k letadlu zůstal zcela osamocen. Byl jsem velmi nervózní a uklidnil jsem se, až když jsem se znovu setkal s kolegy a společně jsme odletěli domů.
Se svými zdravotními problémy, ze kterých se dalo usuzovat na Parkinsonovu chorobu, jsem se počátkem roku 2009 svěřil mému synovi, který je lékařem se zaměřením na neurologii.
"Jarku, už nějakou dobu pozoruji, že se mi někdy třese pravá ruka a mám obavy, aby to nebyla Parkinsonova choroba", řekl jsem mu.
"Bohužel to Parkinson je a projevuje
se tímto třesem", reagoval na mou důvodnou obavu, když si ještě předtím nechal ode mne vysvětlit mé potíže.
Předepsal mi nějaké léky a chtěl, abych se více pozoroval
a sdělil mu i sebemenší příznaky, které by mohly s Parkinsonovou chorobou souviset. Když
si byl Jarek jistý, že jde o Parkinsonovu chorobu, poslal mě na neurologickou kliniku fakultní nemocnice U sv. Anny. Předtím, než otevřel svou soukromou
ambulanci jako neurolog specialista, na této klinice několik let pracoval, znal se s lékaři včetně přednosty kliniky
prof. MUDr. Rektora, a proto věděl, že se Parkinsonovou nemocí na klinice zabývají.
Mojí ošetřující lékařkou se od září 2009 stala doc. MUDr. Irena Rektorová, Ph.D. Měla k dispozici výsledky vyšetření z neurofyziologické a elektromyografické laboratoře
neurologické kliniky. Navíc mě paní docentka nechala vyšetřit na CT na klinice zobrazovacích metod a léčbu přizpůsobila výsledkům.
Vzhledem k tomu, že Parkinsonova choroba mě zatím neomezovala v cestování, přihlásil jsem se na mezinárodní vědeckou konferenci pořádanou v Malajsii.
Nemoc nebyla pro mne překážkou, abych se zúčastňoval všech akcí, a to jak v průběhu vlastní konference, tak i při exkurzích do Singapuru
a na ostrov Batam v Indonésii, které jsme ve skupince absolvovali. Handicap jsem měl pouze v případě rychlé chůze nebo větších vzdáleností, které bylo třeba jít pěšky.
Setkání s klubem parkinsoniků
Někdy po prázdninách v roce 2011 se tehdy ještě paní docentka Rektorová zmínila
o Společnosti Parkinson, doporučila mi účastnit se na její činnosti.
Na internetu jsem vyhledal webové stránky a přihlásil jsem se za člena Společnosti. Moje přihláška byla přijata a já obdržel členský průkaz Společnosti Parkinson, o.s.
První kontakt s Parkinson klub Brno jsem měl až při setkání členů a přátel klubu na Špilberku.
Na internetu jsem zjistil, že klub pořádá 14. dubna 2012 slavnostní setkání na hradě Špilberk a rozhodl se, že se ho zúčastním.
Když jsem vystoupal až k hradu a nikoho neviděl, měl jsem obavu, zda jsem si nespletl hodinu, nebo dokonce den. Ptal jsem se zaměstnanců muzea, zda vědí o nějakém setkání
parkinsoniků. Odpověď byla záporná. Po několika minutách jsem uviděl přicházet tři mušketýry, kterých jsem se šel zeptat:
„Pánové, prosím vás, víte něco o tom, že zde
na hradě má být nějaká akce Parkinson klubu?“ „Ano, setkání parkinsoniků bude, my se ho máme zúčastnit,“ byla jejich odpověď, která mě uklidnila.
Bylo 15 minut před plánovaným zahájením a v tom se začalo hradní nádvoří rychle zaplňovat. V 11.00 hod. začaly zvonit zvony, které od dob obléhání Švédy zvoní poledne o hodinu dříve.
Slavnostní setkání zahájila předsedkyně Parkinson klubu Brno paní Mgr. Eva Vernerová. Přivítala přítomné členy, jejich rodiny, přátele a hosty z jiných klubů a ze zahraničí.
Připomněla, že se setkání vztahuje
k 15. Světovému dni pro Parkinsonovu nemoc a 14. Výročí založení Parkinson klubu Brno. Poté zazněla hymna parkinsoniků,
při které se všichni drželi za ruce. Ke shromážděným pak promluvil patron klubu, brněnský herec Zdeněk Junák.
Tato akce na mne velice příznivě zapůsobila svou atmosférou, průběhem jsem byl nadšen. Doposud jsem se nesetkal s tak pěknými přátelskými vztahy, jaké existují mezi jeho členy.
Vzájemně jsou k sobě pozorní, v případě potřeby si pomáhají, při setkáních se přátelsky vítají. K neformálním vztahům přispívá i to, že si členové mezi sebou tykají a oslovují křestními jmény. Hlavní zásluhy a významný podíl na úspěšné aktivní činnosti klubu má předsedkyně klubu
a členové v jeho vedení, kteří nezištně vyhledávají a organizují klubové akce. Rovněž ostatní členové se ochotně podílejí podle potřeby a svých možností na přípravě a realizaci programu.
Zdá se, jakoby při společných setkáních členové ožívali, zapomínali
na své potíže, vzájemně se doplňovali a vytvářeli tak harmonický celek.
Jaroslav Dufek