This is alternative content.

Adventní setkání (17.12.2011)

     Marně přemýšlím, jak začít. Snad příslovím: "Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech." A co s tím má společného klub parkinsoniků v Brně? Snad jen to, že jsem se na jeho pravidelných schůzkách objevil až v průběhu letošního roku, ačkoliv s tímto klubem jsem se seznámil již o deset let dříve. To však již třicet let byl mým věrným životním průvodcem plným bolestí lékař ruského původu Bechtěrev. Oba vzdělaní pánové, lékařské kapacity, se stali synonymem pro nemoci, jenž člověka jednou navštíví a už ho po zbytek života neopustí. Tak jsou věrní, že se nemocného drží po zbytek jeho života a tím nutí lidi stejných osudů se sdružovat. A tak po téměř dvaceti letech jsem se stal členem dalšího splečenství. Ano, jsem již dlouhá léta členem Klubu bechtěreviků a po dlouhém rozvažování a přemýšlení jsem se stal členem i Klubu Parkinson Brno.
     Bydlím necelých padesát kilometrů jižně od Brna na polovině cesty ze Znojma do Břeclavi, osobní automobil nevlastním, při cestách do těchto míst využívám dobrodiní hromadné přepravy. Na schůzkách jsem se objevoval spíše sporadicky. Přesto jsem poznal lidi stejného osudu, kteří se pokoušejí porvat s nepřízní života. To mi pomáhá nacházet drobečky životního optimismu a možná i na chvíli zapomenout na trápení, která obě onemocnění člověku přinášejí.


Tanec v sedě (Sitdance)

Ale já dostal od předsedkyně Evy jiné zadání. Napsat pár vět o zajímavé akci, která se uskutečnila v čase adventu, vlastně jakési rozloučení členů klubu se starým rokem. Stalo se tak v sobotu 17. prosince, kdy v časných odpoledních hodinách se počali scházet členové Klubu parkinsoniků u rohového domu ulic Josefská, Orlí a obchodního centra Klášter, kde bylo v letech 1948-1990 Technické muzeum. Dnes se navrátil svému původnímu majiteli – tím je katolická církev. Ta kupodivu dala tento poměrně rozsáhlý historický objekt k dispozici brněnské veřejnosti. A tak vedle nejrůznějších obchodů a obchůdků, především s dárkovým a upomínkovým zbožím je zde i kavárna, společenské sály a Centrum pro rodinu. A tady jsme objevili Vendulku, jinak též Mgr. Vendulu Faktorovou, která s námi měla tu trpělivost a pokoušela se nám vysvětlit základní principy tancování v sedě.
     Sitdance, jak zní jeho pojmenování v angličtině, je skupinový kruhový tanec pro ty, kteří mají rádi hudbu a chtěli by si netradičně zatančit v sedě na židli. Je to poměrně rozšířený způsob zábavy v zemích na západ od nás a je to též studijní obor na vysoké škole. Naše vedoucí minikurzu byla absoventkou Vysoké školy v Lillehammeru v Norsku. Po skončení tancování na židlích jsme ještě chvíli poseděli v kavárně Color Café, kde jsme si mohli vybrat ze široké nabídky teplých a studených nápojů a podiskutovali o plánech na příští rok 2012.
     Byl to opravdu dobrý nápad strávit několik hodin v prostorách, kde jsme mohli obdivovat nejen archtekturu dob minulých, ale i obrazy v Galerii Mathias Minařík, patřící k nejvýznamnějším soukromým galeriím v Brně. Ta se zaměřuje na prezentace a prodej výtvarných děl předních českých výtvarníků.

A na závěr dovolte ocitovat z jednoho novoročního přání:

          Ať tvoje ruce mají vždy co dělat,
          ať máš v peněžence vždy pár korun,
          ať vždy slunce svítí na tvé okno,
          ať po každém dešti následuje duha
          a ať máš vždy nablízku přátelskou ruku

                                                                                             Jiří Janeček Drnholec                                                                                                janecek_photo